Příběh koně z Václaváku

 Známe ho všichni. Koně, z jehož sedla svatý Václav majestátně přehlíží rušné náměstí, které nese jeho jméno. Pokud by se konala soutěž o nejznámějšího tuzemského koně, vyhrál by kůň sv. Václava tento dostih nejspíše rozdílem několika délek. Co na tom, že je z bronzu?
Václavské náměstí alias Václavák si už bez sochy světce nedokážeme představit. Životopis jezdce se stal součástí národní mytologie, a zná ho každý. Ale jaký je příběh koně, na jehož hřbetě jede svatý Václav vstříc lepším časům?

Ardo, vraník s bujnou hřívou

V roce 1894 je vypsán konkurs na jezdeckou sochu svatého Václava, jež se má stát novou dominantou Václavského náměstí. Sochařská soutěž ale nemá vítěze. První cena není udělena. O druhou se dělí sochaři Václav Myslbek, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů, a Bohuslav Snirch, rovněž vynikající sochař, autor např. jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad v Poděbradech.
Myslbekův návrh zobrazuje svatého Václava jako bojovníka. Konkurenční Snirchův návrh pracuje s motivem blanických rytířů. Patová situace se nakonec vyřeší ve prospěch Myslbeka, a to, jak tvrdí tehdejší tisk, i díky přátelským vztahům Myslbeka s členy poroty.
O sochařských schopnostech Myslbeka však nemůže být nejmenších pochyb. Sochař, pro něhož je největší sochařskou metou dokonale věrné zpodobnění skutečnosti, se okamžitě pustí do práce. A nepodceňuje opravdu nic, nechává se například koněm i překračovat, aby mohl důkladně prostudovat tvary napínajících se koňských svalů.
V roce 1898 tak konečně může přikročit k finálnímu výběru koně, který mu bude stát modelem. Výběr trvá několik měsíců, ale 4. srpna roku 1898 je konečně vybrán kůň, kterého všichni známe.
 
Vraník Ardo modelem

Je to Ardo, sedmiletý vraník s bujnou hřívou, jež je typická pro plemeno východofríského koně.
Tedy plemene, jež má nejen stejný základ jako oldenburský kůň, ale i pohnutý osud. Nechybělo totiž mnoho, abychom východofríského koně znali už jen díky Ardovi, protože po druhé světové válce se toto plemeno ocitlo takřka na pokraji vyhynutí.
Lze samozřejmě namítnout, že východofríský kůň je koněm především kočárovým, a že v době, kdy žil svatý Václav, vlastně ani neexistoval, a tudíž český patron nemohl na takovém koni sedět.
Ale vadí to nějak těm, kdož si dávají u sochy svatého Václava sraz, nebo u ní rovnou demonstrují? Asi ne.

Pět let od modelu k soše

Myslbek začíná pracovat na soše koně přímo v hřebčíně, později se Ardo stává návštěvníkem sochařova ateliéru. Jeho socha, respektive model je hotový už v roce 1899.
Ale trvá to ještě pět let, než je socha v roce 1904 odlita z bronzu, aby se honosila vším, čím se má socha koně honosit, dokonalou propracovaností i velebným majestátem.
Ardo nachází své místo až po delším experimentování, když Myslbek spolu s architektem Dryákem, autorem podstavce, jezdí po Václavském náměstí s maketou pomníku, aby pro něj našli nejvhodnější umístění. A nakonec vyberou to, kde Ardo i se svým jezdcem stojí dodnes.
A abychom nezapomněli. Socha váží pět a půl tuny a vysoká je, včetně světcova kopí, sedm a půl metru. A pokud se vám bude zdát, že Ardova hlava se nachází trochu za kolmicí, možná máte pravdu. Ale snad to nejznámějšímu koni můžeme protentokrát prominout.
Autor: Karel Trčálek