Šoška

Pipka, šoška, čepička – pod těmito názvy si jistě většina koňáků představí různě velkou a různě tvrdou bouli na patním hrbolu koně. Určitě si také vybaví, že se „to“ považuje za vadu krásy a není dobré s „tím“ něco dělat, aby se „to“ ještě nezhoršilo. Někteří možná vědí, že se ve skutečnosti jedná o zánět a následné zbytnění podkožního tihového váčku, odborně o burzitidu. Podívejme se však na tuto problematiku blíže; zjistíme, že ve skutečnosti se s šoškou něco dělat dá a že burzitidy se mohou vyskytovat i na jiných místech těla koně a způsobovat i závažné problémy.

Burzitida je různě závažný zánět tihového váčku (neboli synoviální burzy). Je to uzavřený váček, podobný kloubnímu pouzdru, jeho úlohou je měkce vypodložit a chránit místa, kde nad tvrdou kostí nebo kloubem klouže šlacha nebo vaz nebo se kost nachází těsně pod kůží či povázkou. Pravé tihové váčky se vytvoří ještě před narozením hříběte a chrání citlivé struktury v hloubce. Podkožní neboli nepravé tihové váčky (k nimž patří i burza na patním nebo loketním hrbolu) vznikají až po narození jako reakce na opakované mechanické dráždění kůže a podkoží při pohybu nad kostním výčnělkem (obr. 4, tabulka). Následkem tohoto dráždění se v podkoží akumuluje tekutina a časem se obalí fibrózní tkání. Normálně jsou tyto burzy tenké a nelze je nijak vidět ani nahmatat; dokud nadměrné dráždění nebo poranění nevyvolají jejich zánět.

Kopání, bouchání, otlaky…

Příčinou vzniku šošky bývá jednorázové trauma, častěji však opakované mechanické (tlakové) dráždění kůže a podkožních tkání na vrcholku patního hrbolu. Klasickým příkladem je otlak v příliš krátkém přepravníku nebo kopání do stěny boxu. Následkem tohoto traumatu či dráždění vzniká podkožní tihový váček (pokud již nevznikl dřív) a zanítí se (obr. 1).

Jako každý zánět mívá i burzitida akutní a chronické stádium. Jednorázové trauma nebo intenzivní dráždění obvykle vyvolá akutní zánět. Tihový váček a jeho okolí je oteklé, horké a bolestivé, kůň může kulhat. Zánět časem přejde do chronického stádia. Burzitida však může být chronickou už od začátku, pokud je dráždění méně intenzivní a dlouhodobé, což je charakteristické právě u šošky (nebo u burzitidy na loketním hrbolu či prekarpálního tihového váčku). Teplota postiženého váčku a jeho okolí klesne, bolest ustane a otok se buď zmenší nebo dojde naopak k jeho zvěšení následkem akumulace nadbytečné synoviální tekutiny a zesílení stěny burzy fibrózní tkání. V dutině se mohou vytvořit fibrózní pásy nebo přepážky a zesílí i celé podkoží ve formě jakéhosi mozolu. Toto zvětšení, čili šoška či pipka obvykle nijak neruší funkci končetiny a považuje se za vadu krásy. Navždy už však bude citlivější na případné další dráždění a celý zánětlivý proces se může opakovat s mnohem intenzivnějšími příznaky. Proto je dobré se šoškou něco dělat ještě dříve, než se dostane do (téměř) neléčitelného chronického stádia.

Jak na šošku

Metod léčby burzitidy je celá řada, mnohé z nich jsou provázené četnými vedlejšími problémy. V každém případě zde platí známé pravidlo: spolehlivěji se vyléčí akutní zánět než chronické změny. Jakmile zjistíte na patě koně jakýkoli teplý otok, je dobré zavolat do 24 hodin veterináře. Čím dříve přijde odborná pomoc, tím je větší šance, že šoška nevznikne. Veterinář zároveň dokáže rozpoznat, zda se jedná skutečně o traumatickou burzitidu, zda nedošlo k infekci nebo nejsou postižené i další struktury.

V první řadě je třeba odstranit příčinu (obložení stěny boxu, změna ustájení, přepravní kamaše chránící i hlezna apod.).

V akutním stádiu se doporučuje klid a chlazení, což je léčba, kterou hravě zvládne i laik.

Přivolaný veterinář pravděpodobně zahájí intenzivní protizánětlivou léčbu, aby se mírnil zánět a zabránilo se zbytnění podkožního tihového váčku. Může zvolit i lokální léčbu kortikoidy či orgoteinem, které injekcí aplikuje přímo do dutiny burzy a do jejího okolí. Cílem je snížit zánět a otok, avšak výsledek není stoprocentní.

Další diskutovanou metodou je „vysátí“ nadbytečné tekutiny jehlou, často se pak na hlezno přiloží tlakový obvaz, aby se zabránilo opětovnému naplnění. Většinou je však tento postup neúčinný, vede k dalšímu dráždění a může být komplikován zanesením infekce do burzy (viz dále).

Za další dva dny obvykle ustupuje akutní fáze a stav přichází do chronicity. Nyní je dobré podpořit prokrvení postiženého místa, které zmírní probíhající zánět a podpoří vstřebávání a hojení. K tomu dobře poslouží aplikace tepla.

Lze střídat teplé a chladné obklady. Můžete střídavě přikládat pytlík s ledem (asi na 5 minut) a utěrku namočenou v teplé tekutině (například v roztoku Epsomovy soli, a to na 2 minuty). Prostřídejte třikrát během jednoho sezení, tři sezení denně.

Hlezno lze zabalit do zapařovacího obkladu (utěrka namočená například do roztoku akriflavinu nebo rivanolu, na ní igelitový pytlík a připevnit elastickým obinadlem), který na noze necháte několik hodin.

V tomto stádiu lze prokrvení podpořit i opatrným pohybem. Asi 2 týdny koně pouze krokujte vždy asi 0,5 hodiny jednou nebo dvakrát denně.

Pokud jste během těchto prvních dní nezvládli zredukovat otok a zvětšení burzy, musíte se smířit s kosmetickými následky, které jsou většinou trvalé nebo přinejmenším dlouhodobé. Nebo se pustit do další léčby, které bude velmi náročná, provázená komplikacemi a rozhodně nebude spolehlivá.

Jednou z možností otevřít zvětšenou burzu a zavést do ní drén. Ten se tam nechává až 2 týdny a jeho úkolem je odvést tekutinu, podpořit fibrózu a dutinu uzavřít pomoci granulační tkáně. Ne vždy však k tomu dojde.

Další metodou je aplikace jódových sloučenin do dutiny nebo naříznutí burzy a vyplnění gázou namočenou do Lugolova roztoku. Někdy se navíc přiloží tlakový obvaz. Je třeba však myslet na to, že jakékoli otevření burzy může do hlubokých tkání zavléct infekci, proto se drenáž nebo chirurgické otevření burzy nedoporučuje.

Metodou poslední volby většinou bývá chirurgické odstranění tihového váčku a důkladné vyčištění jejího změněného okolí.

Komplikace

„Jednoduchá“ traumatická burzitida může být už při svém vzniku nebo během léčby komplikovaná zavlečenou infekcí. Vzniká takzvaná septická burzitida. Je to velmi vážné onemocnění, které výrazně narušuj funkce okolních tkání, vyvolává silný otok a bolestivý zánět. Příkladem může být septické burzitida podotrochleární burzy po nášlapu, supraspinální burzitida po infekci baktérií Brucella abortus nebo sekundární infekce jakékoli burzy po traumatu či chirurgickém otevření. Hojení takového stavu je velmi složité a zdlouhavé, v místě se tvoří granulační a fibrózní tkáň. Někdy může být tak výrazný otok, že burza praskne a dojde k další komplikaci - píštěli.

Píštěl se však tvoří i tehdy, když se nesprávně léčí „jednoduchá“ burzitida nebo došlo k propojení burzy s kloubem nebo šlachovou pochvou. Příkladem budiž píštěl kohoutkového tihového váčku poraněného tlačícím sedlem a léčeného „podomácku“.

Septická burzitida i píštěl se musí léčit velmi radikálně a rozhodně patří do rukou odborníků s dobrým technickým zázemím. Je třeba provést pečlivé chirurgické ošetření a odstranit veškerou infikovanou a nekrotickou tkáň. Vyhlídky na vyléčení jsou však velmi nejisté.

Nejen šoška…

Známé je zvětšení podkožního tihového váčku na loketním hrbolu. Byla to vada krásy poměrně rozšířená v dřívějších dobách u těžkých tažných koní. Samozřejmě se s ní setkáváme i dnes, když kůň lehává s patkami přední nohy pod loktem, především má-li na kopytech podkovy s ozuby. Otlaky a následek kopání jsou také příčinou vzniku prekarpální burzitidy.

Ale tihových váčků je skutečně mnoho, což můžete vidět na obr. 4. V následující tabulce jsem uvedla některé tihové váčky, které se „nejsnáze“ poraní a způsobují pak zdravotní problémy.

Zdroj: https://www.dominika-svehlova.cz/nemoci23.asp :) *Bzík